THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kapely zdôrazňujúce image väčšinou potrebovali menej talentu než ich odmaskovaní kolegovia, aby získali porovnateľné množstvo úspechu. O KISS to platí trochu, o GWAR dosť a o LORDI ani nehovoriac. SLIPKNOT mali svoj marketing odjakživa nastavený s hudbou možno na treťom, štvrtom mieste. Najdôležitejší bol image, nasledovalo živenie svojskej mytológie a potom ešte orientácia na menej skúseného poslucháča, ktorý nepotreboval príliš veľký rozhľad ani poslucháčske nároky, aby mu SLIPKNOT stačili. Status „kapely pre deti“ SLIPKNOT nezískali až tak nespravodlivo. Pritom ako muzikanti vôbec nie sú na odpis. Mick Thompson je veľmi dobrý a veľmi talentovaný gitarista a skladateľ a Joey Jordison jeden z najlepších metalových bubeníkov súčasnosti. SLIPKNOT sú kontroverzná kapela. Hype a ohromný úspech u nich odjakživa stojí ako protipól žalostne nenaplneného potenciálu.
Presne to isté platí aj o novinke „All Hope Is Gone“. Absolútne sa jej nedá vytknúť žiaden nedostatok v produkcii, po muzikantskej a aranžérskej stránke ide o dotiahnuté dielo, chýba mu akurát vízia, inteligencia a to „čosi viac“, s čím kedysi pri podobne nahypovanom statuse nemali problém vytrieť poslucháčom uši napríklad KORN či DEFTONES. Môže za to najmä fakt, že hoci SLIPKNOT sú fantastickí interpreti, v ich podaní väčšinou aj pri interpretácii zostáva. „All Hope Is Gone“ je perfektnou bakalárskou prácou, zozbieranou zo všetkých možných inšpiračných zdrojov, stále však poväčšine opísanou a hoci je zaujímavo skombinovaná, na rozdiel od svojej použitej literatúry na miesto v panteóne metalovej histórie nemá nárok. Škoda. Stačilo sebareflexívne vychodiť zo 5 songov a minutáž albumu zmestiť pod 50 minút. Julius Meinl tiež nie je najlepšia káva na svete. Tým skôr by ste dve lyžičky nemali zalievať litrom vody.
SLIPKNOT sa príliš nezmenili. Stále zo zvláštneho dôvodu potrebujú, občas nasilu, vtesnávať do rytmicky vystavaného soft death metalu melodické, takmer emo pasáže. Ťažko pochopiteľná je snaha o mäkké a sentimentálne balady typu „Snuff“. Možno to takto stačí, no v podaní SLIPKNOT sú oveľa veselšie, než bol pôvodný zámer. Zdá sa, že miesto udržiavania si publika tým, že by spoločne s ním rástli a dospievali, zvolili radšej cestu oslovenia novej generácie, ktorá v čase „Iowy“ ešte fičala na vianočných CD-čkach Chipmunks. Mohlo byť oveľa horšie. Pokiaľ sa vám opočúvali všetky klasiky z kategórie nenáročných, neprevratných a skôr prvoplánových, zato slušných a natlakovaných hobľovačiek, novinka SLIPKNOT je naozaj fajn album.
Takto. „All Hope Is Gone“ je oveľa lepší album, než budú tvrdiť všetci, ktorí SLIPKNOT opovrhujú a oveľa horší, než sa vás budú snažiť presvedčiť tí, ktorí ich milujú.
Najlepšie skladby:
All Hope Is Gone
Gehenna
Sulfer
„All Hope Is Gone“ je oveľa lepší album, než budú tvrdiť všetci, ktorí SLIPKNOT opovrhujú a oveľa horší, než sa vás budú snažiť presvedčiť tí, ktorí ich milujú.
7 / 10
Corey Taylor
- spev
Mick Thompson
- gitary
James Root
- gitary
Paul Gray
- basa
Joey Jordison
- bicie
Shawn Crahan
- perkusie
Chris Fehn
- perkusie
Sid Wilson
- DJ
Craig Jones
- sample, médiá
1. .execute.
2. Gematria (The Killing Name)
3. Sulfur
4. Psychosocial
5. Dead Memories
6. Vendetta
7. Butcher's Hook
8. Gehenna
9. This Cold Black
10. Wherein Lies Continue
11. Snuff
12. All Hope Is Gone
13. Child Of Burning Time (bonus)
14. Vermilion Pt.2 (bonus)
15. 'Til We Die (bonus)
All Hope Is Gone (2008)
Vol 3: (The Subliminal Verses) (2004)
Welcome to Our Neighborhood (DVD) (2003)
Disasterpieces (DVD/VHS) (2002)
Iowa (2001)
Slipknot (1999)
Mate.Feed.Kill.Repeat. (1996)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Roadrunner
Produkce: Dave Fortman
Studio: Sound Farm
mix:
Colin Richardson
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.